Stopování je záležitost zodpovědnosti. Stopař se musí několikrát za hodinu rozhodovat, a pokud se rozhodne spatně (a přijde na to), nemůže z toho vinit nikoho, leda sebe sama. Pokud snad tento text obsahuje závažné chyby a nepravdy, kterými se řídíce popadají všichni stopaři do propasti, sice mne to může mrzet, ale chyba je to jejich, že si vybrali zrovna moje rady a ne nějaké lepší. Mně to funguje a nikomu to necpu.
Stopování je záležitost komunikace. Hlavním důvodem, proč v cizině stopuji, je možnost potkat daleko víc různých lidí a poznat danou zemi mnohem lépe. Proto je důležité mít při stopování jasno, co chci a co nechci. Nemusím třeba chtít do určitého konkrétního města, můžu třeba jen chtít jet do určitého kraje, nebo se rozhodnout až podle toho, kam pojede řidič. Ale jakmile řidič zastaví, je potřeba se velmi rychle rozhodnout, zda s ním chci jet, nebo ne. Musím vědět, jestli je mi milejší, abych se v dotyčném městě dostal do centra nebo do kempu; řidič mi sice nemusí dát na vybranou, ale když už dá, musím odpovědět rychle a jasně. Kromě toho platí, že za optání člověk nic nedá. Stopař si nemůže dovolit ostýchat se zeptat, kde by ve městě mohly být nejlevnější potraviny, nebo zda si může dát batohy do kufru.
Stopování je záležitost pružnosti. Jede-li člověk na velkou vzdálenost, neměl by se fixovat na pevnou trasu, kterou si byl stanovil. Zastaví-li řidič, který jede podobným směrem, ale po jiné dálnici nebo přes jinou zemi, často se vyplatí změnit původní plán. Podobně začne-li pršet, může člověk jet i více se odchylujícím směrem a vyhnout se tak stopování v dešti. Někdy lze i změnit názor, které hory chci vlastně vidět, nebo vynechat prohlídku nějakého středně zajímavého města. Je ovšem jasné, že na to, abych mohl změnit názor, napřed musím nějaký mít. Je dobré mít všechny hlavní varianty předem rozmyšlené a připravené, spíš než improvizovat na poslední chvíli.
Řidič nemá vůči stopaři žádné povinnosti. Zejména nemusí zastavit, nebo může brát jen určité typy stopařů, nebo se může rozmyslet a nevzít někoho, komu zastavil. A nedává smysl se kvůli tomu rozčilovat a kazit si náladu. Normální je nebrat stopaře a kdo stopaře bere, činí tak nad morální povinnosti. (Bůh mu to třeba oplatí.) Jediné, co může stopař po řidiči kdykoli chtít, bez ohledu na to, co třeba řekl dříve, je nechat se vysadit kdekoli na cestě, kde to neznamená porušení dopravních předpisů.
Cedule s názvem kýženého města, směru či oblasti nikdy neškodí (někdy se bez ní dá ale obejít). K tomu účelu je dobré s sebou vézt nějaký kartón, který se dá jednou rukou pohodlně držet ve větru, a co nejtlustší fix. Při psaní názvu města je třeba si uvědomit, že cedule musí být čitelná z několika desítek metrů, aby ji řidiči stihli rozluštit (závisí na rychlosti vozidla a délce textu), takže nešetřte na velikosti. Na druhou stranu vysoké nahňácané nudle čitelnost nezvyšují, takže vesele zkracujte jména měst na pár písmen, pokud zůstanou obecně srozumitelná. Někteří teoretici doporučují připsat na ceduli "prosím" v příslušném jazyce; na to jasný názor nemám. Kartónovou krabici na cedule lze získat ve většině obchodů a restaurací, i na odpočívadlech, ale fixy rostou jen ve městech.
To, že má stopař na ceduli název města, naprosto neznamená, že do toho města chce. Jede-li na dlouhé vzdálenosti typu Brno-Marseilles, a chce-li tam být rychleji než autobusem (stopování bývá celkově pomalejší), v žádném případě nesmí odbočit z dálnice. Na vlastní dálnici je stopování pochopitelně zakázáno, stíháno pokutami a je velmi vhodné si ho rezervovat na zoufalé situace, ale na větších dálničních odpočívadlech a rušnějších nájezdech (z přivaděčů, ne z křížících se dálnic) je naopak velice rychlé a příjemné. Stopař tedy musí vědět, kde jsou další velká odpočívadla, na která se chce dostat a nemá smysl, aby popojel 100 km správným směrem, pokud skončí na místě, odkud nebude možno rychle pokračovat. Podle toho, kam se chce dostat, pak volí nápis na ceduli (nějaké velké město ležící za nejbližším zajímavým odpočívadlem. Skončit ve Lyonu nebo Manchesteru může znamenat i víc než den ztraceného času, podobně uvíznout na malém nebo nevhodně položeném odpočívadle, odkud nikdo nejede rozumným směrem. Když jsme u těch odpočívadel, na každém německém hraničním přechodu lze získat naprosto úžasnou mapu německých dálnic včetně popisu všech odpočívadel. Podobně poslouží dobrá automapa. Stopovat lze buď u výjezdu z odpočívadla, nebo obcházet stojící vozidla s nadějnými poznávacími značkami a poptávat se. To se vyplatí zvlášť, jede-li jen menší část vozidel žádaným směrem.
O víkendu se stopuje několikrát pomaleji. To je proto, že je na silnici velmi málo pravidelných řidičů (profesionálů nebo denně dojíždějících do práce) jezdících sólo na delší vzdálenosti. (Ve východní Evropě se méně dojíždí za prací a stopování je poněkud méně zažité ve společnosti, proto je tam tento rozdíl méně výrazný.) Navíc v mnoha zemích nesmějí o víkendu na silnici kamióny, které jsou na dlouhé vzdálenosti velmi příjemné. Víkend je lepší strávit někde v horách a přesouvat se během pracovních dnů.
Působí-li řidič podezřele, přiopile nebo odpudivě, nejezdi s ním. Pokud vyjdou problémy na světlo během jízdy, vyplatí se vystoupit na prvním vhodném místě. Stopař není povinen se s řidičem někde zabít. Chce-li řidič peníze za svezení předem, stačí počkat na jiného. Chce-li je dodatečně, je to podvodník a prostě je nedostane. (To platí v Evropě a v Americe. V severní Africe nebo v Rumunsku jsou zcela jiné zvyklosti.) Pokusí-li se řidič stopaři ujet s batohem v kufru, stačí si zapamatovat poznávací značku a pokud možno vzhled řidiče (auto může být kradené). Podobné příhody sice téměř nenastávají, ale právě proto je potřeba mít rozmyšleny předem, nedat se do ničeho zmanipulovat a nezmatkovat. Stopař musí rovněž v každý okamžik vědět, kde se právě nachází a kam jede. Stačí sledovat ukazatele u cesty, nespat (spát ve stopnutém autě je beztak nezdvořilé) a mít jakžtakž naučenou místní mapu.
Volba správného místa je klíčová. Nejdůležitější je, aby řidič viděl stopaře s dostatečným předstihem, měl klid na zvážení, zda zastaví, a dostatečný prostor na pohodlné a bezpečné zastavení. Je špatný nápad stopovat v noci na málo osvětleném místě, za nepřehlednou zatáčkou nebo na otevřené dálnici. (Stopování na samém začátku dálnice, například u nájezdu, je sice teoreticky zakázáno, ale policií tolerováno a bývá to docela vyhovující místo.) Je důležité, aby v okolí nevznikaly složitější dopravní situace - například stopování před nepřehlednou odbočkou, ze které občas vyjíždějí auta, může být až nebezpečné pro řidiče nebo i stopaře. Stopař rozhodně nesmí překážet okolojedoucímu provozu. Pokud je provoz rušnější, je potřeba pevná a široká krajnice pro zastavení. Na úzkých horských silničkách, kde jezdí jedno auto za hodinu, si stačí vybrat nějaký úsek bez zatáček; pojede-li někdo náhodou při nasedání okolo, snadno se vyhne.
Není pravda, že čím hustší provoz, tím lepší místo. Naopak, jedou-li auta pomalu v koloně, lze čekat i několik hodin, protože řidiči mají horší náladu a soustředí se na vozidlo před sebou. Není tedy vhodné stopovat několik kilometrů před křižovatkou, kde polovina řidičů odbočuje nevhodným směrem; je lepší popojít a zbavit se lokálního provozu. Je také nepříjemné stopovat za semaforem, který vozidla propouští v dávkách. Hodně záleží na složení provozu. S cedulí jde někdy stopovat před menším městem, kterým silnice prochází, ale je třeba zvážit, kolik procent provozu se ve městě vymění (něco lze vysledovat z poznávacích značek).
V západní Evropě nejčastěji řidiči neberou proto, že se stopařů bojí. Nejsnáze proto cestují děvčata, případně smíšené páry. Jeden kluk rovněž nemívá problémy. Velké batohy slouží jako důkaz "turisty", podobně národní vlaječky na batohu.
Veze-li stopař drogy zakázané v příslušné zemi, může tím přivést do nepříjemností i řidiče, který mu nezištně prokázal službu. Takové jednání je krajně bezohledné. Buď proklet.
Občas je řidič ochoten stopaře zavézt až do kempu, ubytovny, nebo jet jinou trasou, aby ho vyložil na lepším stopovacím místě. Je-li to nesmysl, nebát se odmítnout. Pokud přesně tam stopař chce, nechť přijme a poděkuje. Deset minut ztraceného času pro řidiče často ušetří dvě hodiny chůze či hledání stopaři.
Má-li být stopování příjemnou záležitostí, je třeba mít adekvátní časovou rezervu a vůbec věčnou trpělivost. Stopař, který je ochoten čekat třeba do večera, odjede do pěti minut. Jeho kolega, který po deseti neúspěšných pokusech propadá depresi, tamtéž bude stát hodinu. To, že řidiči zrovna nezastavují, neznamená, že se spikli. Neznamená to nic. Pohoda.